Deník z Route 66

17.9.2009  -  10.10.2009
sepsala Jolča

kompletní fotogalerie

17.9. Praha-Atlanta-Chicago

Tak sme se všichni včas sešli v jednu chvíli na ruzyňským letišti. Když říkám všichni, tak Pavel Pokora, Ondra s Blankou Haškovou, Éro s Luckou, Viktor s Jířou, Skladatel a Jitka, Seky s Ilonou, Carlos se mnou (Jolanou). Pavel P. a Ondra se pustili do organizace tohohle našeho výletu a dotlačili to až tam, že tu teď stojíme, v ruce letenky a čekáme, že příštích dvacet dnů zažijem opravdu, ale opravdu velký dobrodružství ve Spokojenejch státech americkejch. Teď teda balíme na letišti kufry do igeliťáků, abysme jako do tý Ameriky nedojeli s odřenejma kuframa, páč skoro všichni sme si pořídili funglnágl nový, aby tam jako viděli. Tak jo, všichni dem sborem k odbavení, kde zjišťujou, že Ondra má nadváhu. Teda ne Ondra,ale jeho kufr. A tak rychle těžký věci na sebe, lehký věci do kufru a dobrý, Delta Airlines se nažrala a Ondra zůstal celej. Následoval odlet v 11:25 a let byl dlóóóuhej. V Atlantě prší, na přestup máme jen asi hodinu. Za tu dobu musíme překonat imigrační úředníky, najít kufry, přenést je do někam a pak ještě najít odletovou bránu. Nestíháme. Na imigračním několik front, který se různě přelejvaj podle toho, jak nám děžurný v uniformách nařizujou. Když už jsme konečně skoro u přepážky, natáh úředník pásku přes uličku a šel na sváču. Tak zas do jiný fronty. Naštěstí nám pomáhaj stejný oranžový trička co máme na sobě. Když se dostáváme na řadu, moc se nás už nevyptávaj, stačí jim prohlídnout naše doklady, vyfotit oči, odevzdat otisky všech prstů a hotovo. V tenhle moment drobet zaskřípala organizace výpravy. Ondra má běžet první a případně si lehnout před letadlo, kdyby chtělo odletět bez nás. Ostatní na sebe mají počkat a přesunout se hromadně. Skoro nikdo nečeká. Pak se Viktorovi ztratí kufr, tak ho musí hledat.

Já, Karel, Skladatel a Jitka vytváříme štafetu, stojíme v těch oranžovejch tričkách na viditelnejch místech letiště, abysme  Viktorovi a Jíře  značili cestu a oni nemuseli zbytečně hledat kudy tudy do Bavorova. No a když se kufr po chvíli nachází, dobíháme se navzájem a společně utíkáme všichni na místo odletu, abysme zjistili, že naše letadlo do Chicaga má změnu odletový brány a letí z druhýho konce letiště. Tak zase úprk zpátky, abysme na místě zjistili, že náš let má 53 minut zpoždění. Howgh

.

V Chicagu je pěkně teploučko, jedem do půjčovny pro dvě doprovodný auta a pak do hotelu. Ubytování proběhlo celkem hladce, jen my jsme se dobejvali do cizího pokoje, protože jsme netušili, že američani píšou číslo 1 jako my 7.No teď už to víme a bude se nám to ještě několikrát hodit.Máme žízeň, tak vyrážíme vedle do hospody. Pijem teplý pivo z plastovejch džbánů u kulatýho stolu. Odvážný jedinci si dávaj i jídlo a panáky, ale většina nás je z cesty tak zmordovaná, že jde spát.

18.9. Chicago-Milwaukee    128 M     Illinois

Ráno vstáváme v 8 hod. a těšíme se na snídani dole v hotelu. Čeká nás termoska kafe a příšerně sladký a tuhý koblížky. Podobný snídaně nás pak budou pronásledovat ve všech hotelích, i když všude taky ne,budou i takový hotely, kde nebude ani to hnusný kafe.Howgh. Po snídani jedem do půjčovny pro motorky. Jsme tam moc brzo a tak mlsně sledujem, jak nám vyvážej ty naše Glajdy ven na dvůr. Pak je všechno jinak. Glajdy jsou,ale ne pro nás,fasujem  ty nejhorší motorky –  čtyři votřískaný „Streetglajdy“ a jednoho „Roaďase“.  My baby už teď tušíme, že nás příští 3  tejdny bude pěkně bolet zadek. Budoucnost nám dá za pravdu. Prokousáváme se nějakým tím papírováním,doplácíme povinný ručení a mažem do Milwaukee. Hned se taky seznamujem s americkejma řidičema. Nic nedarujou zadarmo. Provoz na dálnici je peklo. Kamiony tu zásadně jezděj v levým a dalším pruhu. Předjížděj se stejně jako u nás tak, že po dlouhejch minutách vítězí ten co jede o 1 míli rychlejc. No nic, těšíme se do muzea HD,tak uháníme na sever a pak to příjde.Ondra s Blankou se asi těší tak moc, že si samou nedočkavostí vystupujou za jízdy. Blanka tak pokřtí novou helmu a rukavice a Ondra si pořizuje slušivý bebí na ruce a koleni.  Naštěstí to dopadá líp než to vypadá, a tak probíhá přeměna posádek a jede se dál. Ne ale bez problémů, protože nám začala zlobit motorka. Prostě přestala jet, tak několikrát restartovat a jedem dál. Pak se porucha ještě párkrát opakuje, a protože jedem poslední, v ten moment nám všichni ujížděj. Koukáním do zrcátek se nikdo neobtěžuje. Pokračujem teda sami a navigace nás neomylně vede podle zadanejch dat k HD fabrice. Tam ale marně hledáme zbytek výpravy, tak zpátky a směr druhá zastávka – muzeum HD. Po cestě zase kolabuje motorka,ale nakonec dojíždíme ještě včas abysme si vyzvedli předem koupený lupeny a zastihli naší partičku ještě uvnitř. Expozice je tam fakt luxusní, ale trošku nás pak všechny mrzí, že tam není taky vystavená nášivka pražskýho chapteru. Brňáci ji tam maj a to snad ani neexistujou!

Na parkovišti pak kluci chvilku laděj naší motorku, ale pak se stejně rozhodujou, že se zejtra vracíme do Chicaga do servisu. No a teď jedem teda do hotelu a Ilona veze Ondru a Blanku do špitálu,protože utržený válečný zranění začínaj  přicházet k sobě.Večeře proběhla trochu rozpačitě, protože půl hospody na nás syčelo abysme  nehlučeli a ta druhá polovina nám posílala piva, protože tady má každej druhej amík babičku nebo dědu z Kopidlna. A tak chvílí hlučíme a chvíli jsme hodný a pak přijížděj marodi. Naražený Blančino koleno obdrželo dlahu a Blanka sama elegantní berle. Budiž jí pochvalou před nastoupenou jednotkou, že i přes to zranění nás celou cestu bude neúnavně natáčet a fotit a vůbec je takový sluníčko celý výpravy.

19.9.  Milwaukee-Chenoa        195 M          Illinois

V 9.30 hod. ráno je polojasno, teploučko a my jedem zpátky do Chicaga, páč naše HD zlobí. Cesta  už nás tak neděsí a  na provoz už  si trochu zvykáme. Rychlá oprava motorky v servisu půjčovny v nás budí obavy,který se ukážou jako oprávněný. Díky neplánovaný návštěvě servisu se alespoň jedem podívat do centra Chicaga a k Michiganskýmu jezeru. A tak se fotíme s vlajkou pod mrakodrapama a pak jedem ven z města po tom opravdovým začátku R66. Na předměstí nás pak zastavuje závora přes silnici. Je tady výstava oldcars.  Úžasný starý vymazlený káry jsou nastavěný podél silnice, tak je prohlížíme, dlabeme klobásy v rohlíku, pijeme kyblíky pravý americký citronový limonády a moc se nám to líbí. No a pak jedem dál do Joliet, kde je muzeum R66. Dojíždíme pozdě, otevřenej je jen shop se suvenýrama, tak nakupujem odznaky a tak. Fotíme si veselou paní pokladní, ona zase fotí nás bez ní, my fotíme jí s náma a tak dokola, až jsme všichni celý usmátý a zase jedem dál.

Další zastávka je u pumpy, což je vždycky ohromnej zážitek, protože tady neexistuje jednotnej systém placení. Evropský karty většinou automaty neberou a debetní už vůbec. Za dobu pobytu si pak ale vypracujem nejjednodušší systém, že nejdřív obsadíme stojany, pak mažem k pokladně,skládáme zálohy, tankujem a pak zase mažem zpátky vyrovnat účty. No a protože máme žízeň, dem se napít. Krááásná americká hospoda. Tma,neonový reklamy, obří barpult, kulečník, prsatá servírka v kraťasech, pospávající pijáci s lahváčema v ruce. Hezký. Venku stojí neskutečně podivná HD čtyřkolka,  vyzdobená jako pro Elvise Presleyho. Majitel,kterej evidentně požil se nám chlubí různejma cingrlátkama, světýlkama a jinejma vychytávkama. My uznale mručíme a myslíme si, že čtyřkolka je pro toho spiťara  životní nutnost. V tomhle stavu se jednoznačně nachází hodně často a na normální motorce by se nemoh  udržet. No a pak jedem dál, hotel co byl vyhlídnutej nějak není k mání, tak jedem někam dál, nám zase vyplivla motorka  a Viktorovi upadla „šaltpáka“. Při vší smůle se nakonec alespoň zadaří sehnat jinej hotel v Chenoa. No a protože je poměrně dost pozdě,nemáme  moc na vybranou s večeří, a tak jdem do jediný hospody co je blízko hotelu.

A teď to příde. První setkání s krutou americkou realitou. Tady fakt existujou hospody bez piva! Co bez piva, bez alkoholu vůbec! Všichni jsou v šoku. Doráží nás servírka, když klukům nabízí k pití krom vody a coly eště mlíko.Howgh. Tak rychle se tady najíst a pití si dem koupit k pumpě.Pak se veselíme v hotelový recepci, kde nám Seky, jakožto budoucí američan, vysvětluje rozdíl mezi 1 dolarem a 1“bakem“, což by měl bejt v překladu „1 jelen“. Jestli jsem to správně pochopila, tak takhle se říká, nebo říkalo, dolarům někde snad na Floridě. Nám se to líbí, tak od tý doby taháme z portmonek jedině „baky“. V recepci nás pro tentokrát  shovívavě nechávaj, dokud všechno nakoupený pivo nevypijem. Budoucnost nám pak mnohde přinese zklamání, protože nás z jinejch recepcí budou vyhánět už před desátou hodinou spát a venku se požívat nesmí.

20.9.     Chenoa – Saint Louis         264 M              Illinois – Missouri
Ráno míříme z Chenoa do Saint Louis. Polojasno,nic moc teplo,ale de to. Nejdřív dorazit opravy motorek, protože včera po dojezdu byla už tma a pak v 9:15 hod. vyrážíme. Míjíme lesnatej úsek, kde se na krajnicích válej sražený mývalové a malí jelínci. Už chápem proč tady maj auta ty velikááánský nárazníky. V 11 hodin tankujeme někde u Williamswilu, nějakej pán se s náma dává do řeči, a že prej jedem do deště. My samozřejmě smích. No a za chvíli nás přechází a dem do nepromoků. To co následovalo  byla průtrž mračen, potoky vody na silnicích, bouřka. Jedem dál, ale je to dost děsný. Zastavujem v Shermanu u mexický hospody. Já s Érem se trumfujem, kdo má černější ruce od mokrejch rukavic. Éro vyhrál. Snažíme se během oběda vysušit aspoň něco co jsme měli na sobě, ale je to marný. Zase musíme vlízt do těch mokrejch a studenejch hadrů. Naštěstí déšť slábne a tak opravdu echt historickej kus R66 v původním stavu, po kterým se ale už nejezdí si můžem prohlídnout už skoro za sucha.R66 je tady vyzdobená informačníma cedulema každýho státu, kudy prochází, všude prápory, fábory, kytky a pomníčky. Takže fotíme. Odsud už mastíme přes Mississippi. Je to teda šířka a to je evidentně málo vody. Stavíme u starýho mostu kousek před Saint Louis. Most je už chuděra celej rezatej, mimo provoz. Tak se procházíme a fotíme.Musíme ale spěchat,protože se zavírá půl hodiny před setměním, což je pro našince poměrně nejasnej časovej údaj a nám se moc nechce na zpáteční cestě lézt přes vysoký železný vrata. No a pak už tradá do Saint Louis.

Už je tma a je nám trochu líto, že z města vidíme jen neony. Vedoucí jezdec ze samý bujarosti projíždí křižovatky zásadně na oranžovou, my s Viktorem na chvostu formace projíždíme už hluboce na červenou. Jestli nám to na konci města nějakej policajt spočítá,tak nás zavřou na Guantanámo mezi teroristy. Nakonec to dobře dopadlo, ale máme vzteka, protože to bylo hodně nebezpečný a zbytečně jsme riskovali. To ale bohužel nikdo nechce slyšet. No nic, hotel na konci města slušnej a tak rychlá sprcha a dem na večeři kousek odsud. Jdem si sednout na venkovní terasu a máme se fajn, pivo nám nosí v kyblíkách s ledem, obsluha se nediví, že chceme další a jídlo je taky dobrý. Podařilo se nám dokonce zažehnat i doutnající mezinárodní konflikt, když Éro na dotaz  jestli nejsme Srbi odpoví že ne, že jsme Češi a Srbi že jsou vrazi. Trochu nás zamrazilo, jestli nebude nějakej problém, ale za chvíli nám přistane na stole mísa pečenejch kuřecích křidýlek, a prej vod pána co je ze Srbska. Fuj! Tentokrát nám to prošlo! Jířa má narozky, tak gratulace a slavíme, každou chvíli nám někdo posílá kyblík piv nebo panáky. Jo, tak takhle by to mohlo vypadat každej den. Dneska Amerika u nás dobrá. 

21.9.   Saint Louis – Bolivar            Missouri
Polojasno, dusno. Vyrážíme ráno v 10 hod. Jedem někam ke Stantonu, kde je muzeum Jesse Jamese a nikomu z nás nedochází, že v Americe maj v pondělí muzea a asi i památky zavřeno  stejně jako u nás. A dneska je co? Pondělí. Howgh. Tak nakupujem nějaký ptákoviny v obchodě, co je přifařenej k vedlejšímu muzeu hraček, a  protože děláme tržbu, otvírá pro nás vyjímečně pan majitel svoje království a jdeme zadarmo na prohlídku. Byla to stodola plná veteše. Autíčka, panenky, medvědi, plechový vláčky a  tak. Mezi tím jeden americkej kamion  a HD z roku 2000. Majitel tvrdí, že příští rok už opravdu, ale opravdu půjde do důchodu, páč je mu už 73 let a mladý prej ty krámy nechtěj. Asi by to bylo škoda. Nám ty hračky nic moc neřekly, ale pro američany, který si s nima hráli jako děti to musí bejt docela dojemný pokoukáni. No a my jedem dál a nestavíme u nedalekejch Merameckejch jeskyních ani u krokodýlí farmy, ale stavíme u  nějakýho historickýho rezatýho mostu z roku 1912. No, historickýho, u nás jsou takový mosty v každý druhý vsi, ale tady je to asi unikát  i když péče veškerá žádná. A tak kluci jezděj sem tam, pomalu a bez přileb, my je fotíme, že jako je to normálka takhle lážo plážo jezdit po Americe a  když máme fotek dost, pokračujem v jízdě dál. No a jak si to tak v duchu pochvalujem, jak se dneska pěkně jede, tak mrknem na nebe a sakra. Vypadá to jak ve filmu „Den nezávislosti“. Nad nás se nasunuje černej placatej mrak gigantickejch rozměrů. Je vidět,jak se ten mrak otáčí jako velikánskej vír a tak skáčem z motorek a rychle nepromoky. Když utáhnem poslední zipy a šňůrky, je nám najednou jasný, že tudy cesta nepovede a rychle dojíždíme jen k první pumpě, protože na tenhle mazec si fakt netroufáme. Začíná takový malý americký peklíčko. Horší je, že ta průtrž mračen a bouřka je nekonečná. Tak čekáme, čekáme, ale budem se muset stejně dát na cestu. My baby skáčeme do aut a kluci si to hold budou muset projet až do Bolívaru.

V hotelu nás pak zastihnou zprávy z Prahy, že kus Ameriky je už pod vodou, nás ty záplavy tady  naštěstí jen lízly. Další jobovka byla, že v tomhle městě prostě alkohol nee ! Nejbližší zdroj je 30 mil od města. Howgh.

A tak jdem aspoň dlabat do místní velkovýkrmny. Interier sice stylovej, ale jen do výšky dospělýho člověka. Vejš už je to v podstatě  plastovej hangár, nějaký ty kabely a plastový trubky. Vevnitř totálně narváno lidma, co se nezřízeně cpou kopcema jídla. My ty kopce dostali taky, kromě Karla, kterej dostal místo stejku dvě umrněný kotlety. Rozčílil se, a jídlo jim vrátil. Servírka jen utrousila, že jim prostě došlo maso na stejky. No a tak se vracíme lijákem zpátky do hotelu, sušíme mokrý věci na obráceně puštěný klimatizaci a Karel se doráží sušeným masem z pytlíku, který popravdě američani fakt uměj.

22.9.             Bolivar – Tulsa         264 M           Missouri  - Kansas – Oklahoma      
Ráno ještě mírnej deštíček, odjíždíme v 9 hod. Baby z rozkazu vedení jedou v autech, nechcem zbytečně riskovat, kdyby se zase rozpršelo víc a taky je děsná kosa a vaječníky prej máme jen jedny. Howgh. Po cestě potkáváme další z nesčetnejch bejvalejch starejch benzínek. Tady už na nás čekal americkej dědeček hříbeček s kafem a koblihama, a prej včera ráno tady byli taky ňáký Češi. A tak kupujem trika, pijem kafe a fotíme. Dědeček má pro každýho z nás „pamětní list“, kterej s vypětím všech svých zbývajících sil opatří vlastnoručně vepsaným věnováním včetně, našeho jména.

Je to docela sranda, protože nám moc nerozumí a musíme mu napovídat americkejma obdobama našich českých jmen, což někdy ani nejde.Ani nevíme kde se vzali, tu se vzali další americký fousatý dědečci v kostkovanejch košilích, džínách a farmářkách. Jeden z nich je prej veterán z Enterprice. A tak se všichni navzájem fotíme nastojato, našíř, bez nich, s nima, s babama, bez bab a tak. Hezký. V poledne dáváme oběd v mexický restauraci. Chlapci mexický se hodně snažej, nesou nám jídlo všem najednou a to tak, že na ruce maj navlíknutej azbestovej rukáv a na něm naskládanejch asi šest rozpálenejch  talířů. 

Bomba, dokonce nám krátce zapózujou do foťáku, ale jen na vteřinu, protože tenhle fígl je evidentně postavenej na gravitačním zákonu. Prostě se s těma pánvema rozeběhnou a za běhu je rozdávají na stoly. Vsadim botky, že v případě, že by je někdo zastavil,sesype se jim to všechno na zem. No a po jídle už my baby sedáme taky na motorky a jedem do Totem parku.

Tam trocha zklamání, protože největší totem na světě byl z betonu,pomalovanej barvičkama. No aspoň svítí sluníčko, tak nasekáme docela hezký fotky. Večer v Tulse jdem do čínský restaurace a docela dobrý. Skladatel obětuje na nástěnku za pokladnou, kde jsou připíchnutý bankovky z celýho světa českou dvoustovku, takže kdybyste se tam někdo dostal, tak ta je od naší výpravy!

 
No a protože v tomhle městě zase řáděj baptisti a alkohol nee, tak jen chvilka na recepci v hotelu a dem spát.Před tím ještě musíme přeparkovat motorky, protože Ilona si všimla,  že na stromech, pod kterejma parkujeme hodlá přenocovat hodně velký a hodně hlučný hejno špačků a to by ráno nemuselo dobře vypadat. Tak kluci přeparkovali a nakonec to dopadlo docela dobře, protože ne všechny naše HD byly ráno pos… Howgh.

23.9. Tulsa –Clinton        223 M          Oklahoma
Hned po ránu se vrháme do shopu u místního HD dealera, a tak trika, botičky, rukavičky.  Mňam. Pak jedem dál až do Oklahoma City. Fotíme místní Capitol,někteří říkají, že jsme jeli kolem zničený federální budovy, na který se podepsali teroristi v roce 1995. Mě to bohužel ušlo. Oběd máme v ultra moderní restauraci u pumpy,samý sklo, hliník, místo žaluzií tisíce lahví naplněnejch jakože barevnejma limonádama.

Zvláštní a docela vítaná změna, jídlo je zase výborný, jenom ten umakart na stolech je stejnej jako všude jinde. Pak se zastavujem na mostě přes dálnici a fotíme se jakože americký kamiony a my. Jinak se snad ani nic vyjímečnýho neděje a čeká nás už jen večer v Clintonu. Na večeři jdem do Cherokee hospody a odvážní jedinci (já a Karel) si dáváme bizoní stejk. Trochu nás zklamal, nebyl z nejměkčích a poměrně tučnej, ale dobrej byl taky.

Po cestě do hotelu stavíme na pumpě pro lahváče. Seky a Éro způsobujou nepatrnou výtržnost, páč jsou rozdováděný skutečností, že jsme je všichni chválili, jak jim to sluší ve stejnejch kloboukách a tričkách.  Naštěstí tlusťoch za pokladnou byl zapasovanej za pultem na fest a asi se mu nechtělo soukat ven, tak nás nechal bejt. Pak chceme ještě chvíli posedět v recepci, ale s amíkama dneska není žádná sranda a ženou nás spát.

24.9. Clinton – Amarillo          190 M          Oklahoma – Texas
Ráno zima jak v psírně. Jedem do Elk City,páč je tam nějaký National Muzeum. A byl to móóóc hezkej skanzen.Začátek je v těchhle muzeích vždycky stejnej. Paní XY, takto vdova po vrchním oficiálovi XY, založila v roce XY nadaci na podporu …… a tak dál. Většinou je to jedna budova a pár starožitností,tady se ale podařilo přenést na jedno místo dřevěný domy i se zařízením, takže je tady škola, ordinace, pošta, nádraží, concert haus, obyčejný domy, saloon, stáje a kostel se strašlivě rozladěným piánem. Tam nám Skladatel uspořádal senza koncert.„ Smoke on the water„  v podání talentovanýho českýho muzikanta eště tenhle kostel určitě nikdy nezažil. Seděli jsme a poslouchali jak pěny .Howgh.

No a protože je fakt kosa,12 °C a vítr, tak já zalejzám do auta, protože mám asi takovu malou prasečí chřipečku. Na dalším úseku kolem Satyre drobet bloudíme, protože tvrdohlavá navigace nás pořád honí na nádraží, kde ale cesta končí v křoví. No a potom už přejíždíme hranice do Texasu a rozpustile se včichni fotíme u cedule Texas. Na oběd stavíme u naprosto opuštěný hospody Red River v Mc Leanu. Tak tady se zastavil čas někdy před pětačtyřiceti lety. Číšnice maj natupírovaný vlasy,j ak měly naše maminky na fotkách když jsme šli do první třídy. Zvlášť pro Blanku je to z profesního hlediska „lahůdka“! Stejky maj ale zase úžasný, tak dlabem,až máme boule za ušima.

Jedem dál. Nějak jsme se zamotali a jedna půlka výpravy ujela tý druhý. Nikdo nechápe, co se vlastně stalo a proč. Nakonec se zase sjíždíme dohromady a ve tři hodiny zase začíná pršet.Kluci si neberou nepromoky, že prej to bude dobrý. Nebude. Dojížděj mokrý jako myši. V hotelu problém, nějak zapomněli na naší rezervaci. Recepční krčí ramenama, že bez rezervace jako teda tím pádem máme problém. Pak ji za chvílí napadne, že má volný pokoje a jestli je teda nechceme. Prostě Amerika. Howgh. Na pokoji vylejváme vodu z bot, dáváme sušit bundy a kalhoty na klimošku a už na nás čekaj venku dvě rohatý limuzíny, který říděj dva „opravdický“ kovbojové. Jedem totiž do vyhlášenýho Big Texan stejkhausu.

Takhle nějak si našinec představuje pravou kovbojskou hospodu. Personál stylově oblečenej, obsluha rychlá, všude vycpaný lovecký trofeje, pušky a indiánský čelenky,  tomu hraje country kapela ty naše starý „český“ country písničky, co je známe od Greenhornů a Michala Tučnýho a stejky jsou převýborný. Seky to nevydrží, chopí se taky kytary a hraje s muzikantama, pak nám ještě přidaj  „Škoda lásky“!, tak zatímco my zpíváme z plnejch plic Seky s Ilonou tancujou polku. Odměnou nám je potlesk celý hospody. A protože pivo tu maj dobrý a Jack Daniels tu je taky doma, nic nám nechybí a užíváme si to. V průběhu večera zákeřně fotíme tlustý zadní části přítomnejch američanek a taky soutěžícího, kterej měl za úkol za hodinu sníst dvoukilovej stejk. Po půl hodině to ale vzdává, úúúúž nemůže. Stejně se s ním pak fotíme na obřím královským trůně, kterej pro tyhle účely stojí v chodbě u záchodů. Howgh.

Venku pak při odchodu přepadáme místního šerifa, kterej tu se svojí Glajdou hlídkuje, asi abysme po zavíračce venku nehlučeli. Nechává nás vyfotit si jeho služební HD a pak se nechává vyfotit sám, s náma, s babama,bez bab, navejšku, našíř a tak. Takže u nás americká policie dobrý.

25.9. Amarillo –Santa Fe         Texas – Nové Mexico    
Vyrážíme už v 8 .oo hod.Je 9°C, kosa jako blázen, ale modrý nebe. Ještě netušíme, že tyhle teploty nás už budou pronásledovat celou cestu. Jiřina je jediná hrdinka, která sedá na motorku hned ráno. My ostatní baby zbaběle zalejzáme do aut. Po cestě asi pro samou zimu zapomínáme, že se chceme zastavit v Cadilac parku, tak se kousek musíme vracet. Stálo to za to. Tohle je jedno z legendárních míst R66. Řada americkejch kár, zapíchnutejch v poli. Počítám, že karoserie držej pohromadě už jenom nánosy barev, který každá výprava poctivě doplňuje.

Za nás se toho zhostil Éro, zatímco my ostatní se ve fofru fotíme. Je tu tak strašná zima a ledovej vítr, že už se těšíme až odtud vypadnem a dojedem nějaký to teplo. Další zastávku máme v Adrianu, což je přesně polovina R66. V hospodě narážíme na českou partičku motorkářů, tak je střídáme na zahřátejch židlích. No a pak pár fotek s legendární cedulí a jedem na hranice Texas-Nový Mexico. Všude prérie, až je to úmorný jak je to furt stejný. Až po odbočení na Santa Fe se konečně začíná krajina měnit a trochu podobat našim představám o indiánskejch územích. Projíždíme Apache Valley a jsme v Santa Fe. U pumpy se ještě stačíme vyfotit s krásným červeným kamionem a jeho řidičem, údajně snad zase veteránem, tentokrát z Korey. Někteří jedinci si mohli sednout i do kabiny a ti nejšťastnější si mohli i zatroubit! Howgh.

Santa Fe je úplně jiný město než ostatní. Je tady všude vidět snaha stavět i nový domy ve stylu mexickejch puebel. A nám se to líbí. Večer jedem do centra. Zarážíme na náměstí v hospodě a dáváme si tentokrát trochu lehčí večeři, žádný stejky.Na terase hraje kapela samý „dylanovky“. Blanka má narozky, tak na ní Ondra vypustí kontrolního chrousta z hrnku a my ostatní jsme Veverce Blance pořídili nový voříšky na cestu. Po malý procházce centrem se vracíme na hotel a venku pak ještě zužitkujem všechno pití, co jsme po cestě zpátky nakoupili. 

26.9. Santa Fe – Gallupe         235 M          Nové Mexico
Vyrážíme na obhlídku centra Santa Fe za světla. Fotíme kostel sv.Františka, co má ty zvony co si na ně vzpomněl chudák Vinnetou, když byl v posledním tažení.

Špatně ale parkujem, tak nás za chvíli vyhání policajt ať zmizíme. Tak se urážíme a jedem do Albuquerke. Náš cíl je HD dealer a my holky se už těšíme na nový trička. Nádvoří je plný motorek a různejch fousatejch týpků. Maj tu nějakou akci, páč je sobota. A tak parkujem a tváříme se jakože nic,normálka, ale ve skutečnosti se nám to tady dost líbí, má to tu ten správnej motorkářskej šmrnc. Jdem ležérním krokem nakupovat a pak nás přepadne asi pan vedoucí a omlouvá se, že pro návštěvu našeho chapteru nemá  žádný dárky, tak ať si aspoň dáme venku u stánků nějaký jídlo a pití. Tak tam tak sedíme, dlabeme klobásy v rohlíku, pijem sladký limonády a sledujem cvrkot.

Karel se skamarádí  s černošským harleyáckým důchodcem, takto zase veteránem,tentokrát z Vietnamu. A tak výměna chaptrovskejch odznaků a chlubení se, kdo má hezčí vestu, což jsem hbitě vyfotila. Na dalším úseku cesty stavíme u pumpy a vedle stojej stánky, kde indiáni prodávaj korále a náramky. Jdem si to prohlídnout. Jedna z těch indiánskejch babiček vrazí Skladatelovi do ruky vizitku a prej „Panáčku vyfoť mě a pošli mi tu fotku na mýho mejla!“

Tak nevim, jestli snad nejsou ty naše český babičky tak nějak vývojově pozadu. Howgh. No nic, jedem dál a projíždíme prvníma červenejma skálama, tak fotíme všichni jak o závod, jakoby kdybysme už žádný další neměli potkat. No a za chvíli máme za krkem indiána v pickupu a prej, zákaz fotografování, jste ve vojenským prostoru.  Asi měl pravdu,protože ten vlak, co se nám připlet do záběrů byl fakt naloženej samejma vojenskejma autama.

Tak nic, jedem teda dál a tajně fotíme už jenom „zatáčku mrtvýho muže“  protože tu si přece nedáme ujít, armáda nearmáda. A pak už jen kolem Red Rock Parku se zastávkou v indiánským obchodě a míříme do Gallupu.

V mexický hospodě si dokonce můžeme vybírat z několika druhů piva, jídlo klasicky výborný a tak zapomínáme i na to, jestli už náhodou nejsme vespolek zapsaný v nějakým registru „vojenskejch špionů“. Večer pak dorážíme u nás na hotelovým pokoji, protože venku je vopravdu, ale vopravdu sprostá zima.

27.9. Gallupe – Blanding    Nové Mexico – Arizona – Utah
Ráno už klasicky kosa, ale nebe klasicky modrý.Razíme směr Blanding a kousek musíme po dálnici. Přejíždíme hranice Nového Mexica a Arizony a dostáváme se na území Navajů. U cedule Arizona dostáváme od Skladatele pořádnej „kartáč“, že jedeme špatně, což my vzadu vídíme před sebou  už dávno, ale nic s tím nemůžem dělat. Konečně měl někdo odvahu to říct nahlas.

Výměna názorů byla docela ostrá a nakonec jeden člen rozhodnul, že se nepojede ve formaci, protože je to prej blbost a tak se jet nedá. A protože mu to nadšeně odštěkal takovej malej černej indiánskej pes, co mu  hejbaly kožichem blechy psí, co na bělochy nejdou, tak to teda bez valnýho nadšení zkusíme.

Tak teda jedem za sebou a logicky to nefunguje. Nestíháme projíždět křižovatky, nestíháme  předjíždět, zdržujeme na silnici ještě víc, než když jsme jeli ve formaci s občasnejma excesama některejch jedinců. Druhej den se všichni automaticky stejně vracej do formace, ale mám pocit že dál jedem jenom o něco líp než před tím. Howgh. No a jedem dál kolem rudejch skal.

Při tankování se teď pořád budem potkávat s Indiánama, který tak nějak obejdujou a louděj peníze. Většinou jsou víc nebo míň nalitý, na druhý straně zase jsou vždycky čistý jak ze škatulky. Přijedou obříma chromovanejma pickupama, ve kterejch u nás jezděj jen opravdu, ale opravdu „movití“ podnikatelé, vyklopěj maminy s košema špinavýho prádla před veřejnoum prádelnou, který tady jsou součástí většiny pump a pak jdou buď na pivo, nebo somrovat peníze na turistech.

Fakt je, že když je odeženem,tak daj pokoj. Na dalších hranicích, Arizona – Utah fotim rudou horu, co vypadá jak ta kamenná hlava na Marsu. Zvláštní, nikdo si jí nevšim. Dala jsem jí pracovní název „Starej Utah“. Pak zastavujem až v  Bluufu, kde je hezkej skanzen z dob osidlování.

Starý sruby z roku 1880, vozy s plachtama a tak. Fotíme a mastíme dál do Blandingu. Na hotelovým pokoji nejsou lednice, tak chladíme pivo v plastovejch kelímkách ledem z automatu. Fuj. Naštěstí je vedle hotelu hospoda a tak tam jdem. Okolo jsou rozestavěný všelijaký historický zemědělský stroje, a tak si kluci chvíli zablbnou, ti odvážnější dělaj i brm, brm, brrrrrm. Jinak večeře zase skvostná, stejky jako dům.

Jedinej problém byl, že nám v půl desátý začali do židlí strkat koštětem s mokrým hadrem a prej „končíme, zavíráme, koukejte mazat spát!“ Tak mažem.

28.9.   Blanding – Page           Utah – Ariona
No a ráno se vracíme kousek zpátky do Bluufu, vyfotit si kamenný dvojčata, což jsou zase rudý skály dost zvláštního tvaru. Pak jedem za roh tankovat a Karel objevuje hned naproti úžasně hnusnou americkou hospodu. Spíš bufet. Vevnitř ke koupi veteš všeho druhu, za „barem“ indián s manželkou, na pultě izolepou přilepenej jídelní lístek a v něm nabídka echt americký snídaně. Tak dem do ní.

Pravda, chvíli to trvá, výsledek je ale po těch neskutečně hnusnejch hotelovejch snídaních famózní. Míchaný vajíčka, upražená slanina, karbanátek, smažený brambůrky, tousty. Když přijdou ostatní od pumpy, chtěj taky, což byl problém,protože obsluha nestíhá. A tak sedíme venku na dřevěnejch lavicích a máme snad první klidný ráno. Spěchat budem až pak, až budem dohánět tenhle krásně proflákanej čas. Dál pokračujem směr Monument Valley.

Cestou zase fotíme červený skály okolo, abysme jako těch fotek měli dost. A protože první jezdec asi usoudil, že přece nebudem platit 30 „baků! “za vstupný, když těch fotek už máme dost, tak málem přicházíme o ty nejprofláknutější pohledy v Monument Valley. Na zásah Ondry, a budiž mu za to dík, se teda vracíme, platíme a vidíme to, kvůli čemu jsme sem jeli. Pavel.P. a Ondra usmlouvávaj snad i slevu na projížďku náklaďáčkem po rezervaci. Na motorkách by to sice taky šlo, fakt je ale, že si do toho moře rudýho prachu prostě netroufáme. Projížďka krásná, veze nás napůl Navajo a napůl Apač.

Žasnem, že tady ještě pořád žijou indiáni, vidime v dálce jejich plechový domy. Prostě jsou tady doma i když nám se zdá, že takhle nějak by mohlo vypadat peklo. No a protože jsme prošustrovali  ráno čas při snídani, tak teď jedem dvě hodiny bez zastavení, což některý zadky, neuvyklý na celodenní jízdu, dost těžce nesou. Howgh.

Jedem směr na Page a projíždíme kolem zvláštních, světle žlutejch skal, co vypadaj, jako kdyby tam někdo rozházel právě zadělaný kynutý těsto. Příjíždíme před město, jedem kolem obří elektrárny a najednou se udělalo strašlivý vedro, jako kdyby na nás z tý elektrárny vypouštěli odpadní teplo. Kluci v autech naměřili 31°C a to jsme 2000 m.nad mořem.

V hotelu se odvážní jedinci jdou koupat do ledovýho bazénu a pak všichni míříme na večeři do funglnágl nový pizzerie která má tvar Mississippskýho kolesovýho parníku. A protože pivo zase nemaj, sedíme pak radši u bazénu a užíváme dobrodiní zásob, který jsme si pořídíli už po cestě. V noci jsme dostali zprávu, že se nám narodila první vnučka Jolanka, toho jména šestá. Howgh.

pokračování 2. část